Poznáváme Týnecko a okolí + připomínka válečné historie

Zdravím naše čtenáře.
V dnešním příspěvku vám nabídnu malou exkurzi do pohnuté válečné historie a zároveň vás pozvu na procházku v našem blízkém okolí a to na Posázavskou stezku.
Jako podklady pro tento příspěvek jsem si dovolil použít článek pana Aleše Preslera z iDnes blogu a tímto mu zároveň děkuji za svolení s jeho využitím.
Na jeho příspěvek jsem si vzpomněl v souvislosti s přípravou článku na výročí ukončení II. světové války 9. května, kdy jsem připomněl příslušníka našeho letectva v Anglii, který statečně bojoval i za naši svobodu.
V našem okolí se k mému překvapení ovšem nalezl případ zcela opačný a svým způsobem ojedinělý.
Článek je redakčně zkrácen, neobsahuje všechny fotografie a jeho úplné znění najdete také zde http://presler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=458437
Příspěvek vás pozve na procházku Posázavskou stezkou s možnou návštěvou pohádkových zákoutí:

K Medníku nejen za udavačem a zrádcem

16. 04. 2015 18:15:57
Soudní znalci ho označili za vysoce diferencovaného debila, ale ani to mu nepomohlo. Hlavní líčení začalo 14. dubna v osm hodin ráno a skončilo nedlouho po šesté večer. Poprava se uskutečnila ve 21.50 v pankrácké věznici, o patnáct minut později lékař konstatoval smrt.

Řeč je o Augustinovi Přeučilovi, pilotovi československé letky RAF, který se zapsal černým písmem do dějin našeho zahraničního i tuzemského odboje za druhé světové války. Jako jediný z našich pilotů uprchl do Anglie již předem naverbovaný gestapem, odtud předával zprávy, pak ukradl letoun a odletěl s ním do okupované Belgie. Místní odbojáři jej ukryli, ale on se následující den dobrovolně přihlásil Němcům, své zachránce udal a oni šli na smrt. Po převozu do Prahy Přeučil sloužil gestapu jako udavač a volavka, mnoho lidí stála neopatrnost ve styku s ním život. Přišel si na slušné peníze, ale nedožil se ani třiatřiceti let. Po jednodenním soudním procesu byl v roce 1947 odsouzen k trestu smrti a ještě týž večer popraven..
Augustin Přeučil se narodil 3. července 1914 v osadě Závist, jež je součástí Třebsína. A právě Třebsín je ideálním nástupištěm k výstupu na bájnou středočeskou horu Medník, neboť z této strany lze stoupat v celku pohodlně, zatímco z opačného směru jsou svahy hodně strmé. Proto si zde minulou neděli dal sraz turistický oddíl Šlapka, tvořený Blankou a Pepíkem Macháčkovými s jejich fenkou Dixie a námi – tedy mojí manželkou Janou, mnou a naším ovčákem Orim. Původním tématem výletu ovšem nebyl zrádce Přeučil, nýbrž medníkovská rarita, rostlina kandík psí zub, která ve střední Evropě roste právě jenom tady. Měli jsme informace, že už je po době květu, ale říkali jsme si, co kdyby… Informace však nelhaly, květ kandíku jsme mohli spatřil pouze na tabulích naučné stezky. 458429_article_photo_J8TITQt0_600x
Kdo vystoupá na vrchol Medníku, měl by na jeho úpatí sebrat kámen a vynést ho na mohylu, která se zde nachází. To jsme bohužel zjistili až ex post, stejně jako to, že bychom u sebe měli mít porcelánový hrneček a pověsit u kultovního svatostánku vodníka Třeba. U mohyly je také schránka s návštěvnickou knihou, kam můžete zapsat své dojmy. Právě v ní458429_article_photo_ZppO7yu0_600x jsme narazili na pár minut staré řádky, v nichž předchozí výprava smutně konstatovala nález pouze dvou odkvetlých kandíků. Následoval prudký sestup k řece Sázavě.
Vysokohorská turistika má nevýhodu v tom, že na každém vršku nenajdeš hospodu a trpíš žízní. To vědí i správní obchodníci, a proto je Medník obklíčen občerstvovacími zařízeními, někteří majitelé však obětují zisk za osobní pohodlí. Věděli jsme, že na pikovickém úpatí je občerstvovna Na žíznivé stezce, nicméně ta v neděli zavírá ve dvě odpoledne, zatímco kolem proudí davy turistů. Jsme holt v Čechách, klídek je klídek. Takže „Na žíznivé stezce“ jsme se nenapojili, nicméně odtud začíná (anebo končí) slavná Posázavská stezka. Zajímavé výhledy, člověk žasne, jak někteří chataři dokázali své příbytky postavit uprostřed skalního srázu. Přemýšlet už se nechce ale o tom, jak zachází s odpady, respektive exkrementy. Měl jsem kamarádku, jež podobné víkendové zařízení vlastnila, o odpadech jsem s ní řeči nevedl, jen mě zajímalo, jak se tam žije. Prý v pátek přijedou, snesou nápoje a potraviny doprostřed skály, sobotu prosedí na terase a koukají na Sázavu pod sebou, v neděli zase vynosí potřebně věci opačným směrem. Na nějaké vycházky po okolí nemají čas, ten sestup a výstup je vyčerpá.
Posázavskou stezkou se davy potulují většinou od Kamenného Přívozu, kam dojedou vlakem a projdou pár kilometrů do Petrova, odkud pacifikem zase odjedou. Turistický oddíl Šlapka však kráčel proti tomuto proudu a zjistil, že největší hlupáci jsou majitelé malých psů. Tihle „pejskaři“ se domnívají, že my, majitelé větších plemen, jsme povinni se o ně postarat a zajistit, aby ten jejich mrňous vyvázl bez úhony. Dobře, beru to, v nepřehledných úsecích jsem měl Oriho na vodítku. Jenže když proti nám vyběhl kokršpaněl, zastavil se na místě, kde věděl, že na něho Ori nemůže a provokoval, pak mě to s prominutím nasralo. A ještě víc mě naštvalo, když paní kokršpanělačka, co se objevila s několikaminutovým zpožděním, nemohla svého psa připoutat na vodítko s tvrzením, že pokud by se ho dotkla, tak ho nezvládne a on po mém psu vystartuje. Kdybych byl svině, tak Oriho uvolním já a diskuze s majitelkou kokršpaněla o tom, kdo koho napadne, by byla bezpředmětná. Tímto apeluji na vlastníky mrňousů, aby si uvědomili, že i oni jsou povinni svoji parodii na psa si zabezpečit.
Turistický oddíl Šlapka po zdolání tříkilometrového úseku zabočil lehkým stoupáním zpět ke Třebsínu. Tento úsek se nazývá Údolím ticha, kde je i stejnojmenná trampská osada. Právě tady byste mohli použít výše zmíněný hrneček, tedy pokud jste ho s sebou vzali, a zavěsit jej u památníku vodníka Třeba. (Vodník Třeb měl syna a odtud vzniklo jméno Třeb-syn, tedy Třebsín.) Kousek nad Třebem je pomníček tragicky zesnulého osadníka Jiřího Loužeckého. Letos by oslavil osmdesáté narozeniny, ale v osmadvaceti letech tragicky zahynul, když se na něj převrátil nákladní vůz s pískem, který dopravoval na svojí chatu právě v Údolí ticha.
Jsme zpátky v Třebsíně, respektive ve vyhlášeném hostinci U Novotných. A oslím můstkem se vracíme k úvodu tohoto textu, tedy ke zrádci Augustinovi Přeučilovi. Dotaz na obsluhujícího zněl, zda mu toto jméno něco říká.

„Ano, bylo to snad za války, bydlel snad na Závisti, víc nevím,“ zněla odpověď.

Nelze personálu vyčítat neznalost dávno mrtvých lidí, navíc udavačem a zrádcem by se žádná obec a její obyvatelé určitě nechlubili. Jenže Augustin Přeučil právě v této hospodě kdysi obsluhoval…
Nechme ale zrádce a práskače stranou, vydat se na Medník a projít se Posázavskou stezkou s přáteli je daleko přínosnější než strávit den na blogu.

Za Týnecké patrioty vybral a upravil Zdeněk Vondrák