V současné době probíhá na Týnecku rekonstrukce železničních přejezdů.
I toto „malé“ dopravní omezení nám dobře ukázalo, jak moc jsme závislí na technice a autodopravě a na týden prakticky rozdělilo naše město na dvě části.
V této souvislosti mě napadá otázka, co by jsme dělali, kdyby nebyl průchozí most T.G.M.?
Týnečtí patrioté dokumentují a zaznamenávají do svého archivu i tyto zdánlivě běžné věci a tímto se o ně s vámi rádi podělí:
Foto archiv TP
Na dnes jsem plánoval napsat článek k našim se blížícím státním svátkům.
Přemýšlel jsem o vhodném nadpisu a úvodu a přitom jsem zaslechl pro mě celkem neuvěřitelnou a spíše smutnou zprávu: Zloděj ukradl v Prostějově relikvie sv. VÁCLAVA…
Tahle zpráva o dalším zneuctění naší historie a České státnosti (nesmyslná krádež prezidentské standarty zde nebudu rozebírat vůbec) se mi spojila s fotkou v okénku Týneckého kocoura a nadpis i úvodní obrázek byl na světě, vždyť co jiného se dá dnes v této souvislosti napsat?
Za pár dní dne 28.9. slaví naše republika český státní svátek – Den české státnosti.
I když se může zdát, že se jedná o svátek nový (navržen byl v roce 2000), tak pro mnohé z nás je zajímavá informace o tom, že tento svátek Svatého Václava byl v našem státě památným dnem až do 31.12.1951, kdy byl tehdejším režimem zrušen.
V současné době se tento svátek bere většinou jako „pouhý“ volný den a jeho velké připomenutí můžeme zažít snad již pouze ve Staré Boleslavi. Přitom jde o svátek světce, který je patronem České republiky a abychom se přiblížili i našemu městu, tak je mu v současné době zasvěcena Týnecká rotunda.
Zároveň s tímto svátkem můžeme symbolicky spojit i svátek další – Den vzniku samostatného československého státu.
Podobnost těchto svátků není jen ve stejném datu dne jejich oslavy 28.10., ale i on je spojen s bývalou Československou a dnes s Českou republikou. Svou povahou je z naším městem spojen ještě více – v každé naší městské části stojí nově opravené a zrekonstruované památníky padlých spoluobčanů v obou posledních velkých světových válkách a většina z nás na nich najde jména svých předků. Zároveň i dnes můžeme ještě najít pamětníky i našich Týneckých legionářů, kteří aktivně za naši vlast bojovali a zcela jistě si tak zaslouží naše poděkování a naši hlubokou úctu.
V této souvislosti nás může napadnout, zda v našem městě dojde k uklizení zrenovovaných památníků a uskuteční se alespoň minimální pietní vzpomínková akce?
V tomto duchu byl také na městský úřad zaslán dotaz, odpověď pak byla jednoduchá – pietní akce se neplánuje, o urychlené uklizení památníků budou požádané naše Technické služby.
Nebudu a už vůbec nechci spekulovat, proč se alespoň minimální připomínka naší České státnosti v těchto významných dnech nedostala na program činnosti našeho městského úřadu, vždyť žádná povinnost k tomu dnes nikoho nenutí.
Můžu zde jen apelovat na vás, na občany Týnecka, nebojte se projevit váš postoj k našim předkům a naší státnosti, vždyť každý z nás může zapálit svíčku nebo přinést kytici na pomník. Nestyďme se projevit úctu našim předkům a spoluobčanům, třeba i vyvěšením naší České vlajky v těchto dnech.
Za Týnecké patrioty Zdeněk Vondrák
P.S. pokud by někdo takto nebo i jiným způsobem tuto památku uctil a pořídil při tom aktuální foto, pošlete nám ho a mi ho zde uveřejníme.
Dnešní úvodní foto je medaile za hrdinství, kterou obdržel v roce 1997 pan generálmajor v.v. ing. Alois Olšan (21.6.1925 – 16.4.2005):
– Příslušník Svobodova Československého armádního sboru v Sovětském svazu a účastník bitvy u Sokolova
– Od roku 1945 náčelník štábu dělostřeleckého oddílu 3.dělostřeleckého pluku
– V roce 1974 z politických důvodů propuštěn z armády
– V roce 1990 plně rehabilitován
Držitel vyznamenání jako je ČS. medaile za chrabrost před nepřítelem, ČS. válečný kříž 1939 apod.
Mnoho z vás jistě napadne otázka, co má společného medaile za hrdinství, Alois Olšan a srpen 1968 na Týnecku. Je toho, jak ukáži níže, překvapivě víc než by se na první pohled zdálo.
V minulém článku k výročí 21. srpna 1968, se objevila kratičká zmínka o Lešanských kasárnách s poznámkou o možné vojenské konfrontaci v nich.
Nejde přitom jen o jejich blízkost Týnci, ale i o lidi tam tehdy pracující a sloužící, ať už to byli civilní zaměstnanci z Týnecka nebo důstojníci, kteří zde také bydleli.
V posádce Lešany bylo od podzimu 1950 dislokováno velitelství 33. protitankové brigády, vytvořené na základě původního velitelství 1. dělostřelecké brigády z Rokycan. Velitelství 33. protitankové brigády byly podřízeny 207. protitankový pluk (redislokovaný do Lešan ze Slaného), 208. protitankový pluk „Dukelský“ (redislokovaný do Lešan z Hradce Králové) a 209. protitankový pluk (redislokovaný do Lešan z Bučovic).
Brigáda podléhala Velitelství dělostřelectva MNO.
V květnu 1955 33. protitanková brigáda obdržela historický název „Bělocerkevská, Jaselská, Prešovská, Popradská“ a zároveň se uskutečnilo přečíslování a přejmenování jednotlivých pluků (207. na 4. „Jaselský“, 208. „Dukelského“ na 2. „Bělocerkevský“, 209. na 7. „Fatranský“).
Na podzim 1956 byla brigáda předána do složení vojsk 1. vojenského okruhu a v létě roku 1958 do kompletu nově vytvořené 4. armády.
Při reorganizaci v září 1961 došlo ke zrušení 7. „Fatranského“ protitankového pluku. Od roku 1963 byl počet pluků v brigádě opět zvýšen na tři, převedením 217. protitankového pluku od rušené 203. protitankové brigády a přemístěného do Lešan z Rokycan.
Na podzim 1967 proběhla vnitřní reorganizace brigády, v jejímž rámci zanikly 2. „Bělocerkevský“ a 4. „Jaselský“ protitankový pluk. Brigádu nadále tvořily 217. protitankový pluk a čtyři protitankové oddíly (2. „Bělocerkevský“, 4. „Jaselský“, 6. a 7. „Fatranský“). Protitanková brigáda pak zanikla v srpnu 1969.
Z těchto údajů je zřejmé, že v Lešanech byla umístěna celkem významná posádka protitankových zbraní a jako taková byla pro tanková vojska velmi nebezpečná.
I když jsou uváděné počty invazních tanků na tehdejší a vlastně i na dnešní dobu vysoké, musíme si uvědomit, že se jednalo o celkové počty obrněné techniky v celém tehdejším Československu a odhodlaná a vycvičená jednotka pod kvalitním vedením mohla způsobit jednotlivým oddílům tanků vysoké ztráty.
Důležitost toho si zřejmě uvědomovalo i spojené velení invazních vojsk.
Dnes již asi nezjistíme, zda vojenský velitel Sovětských jednotek měl příkaz kasárna obsadit nebo na ně „pouze“ dohlédnout. Nevíme ani, zda byl seznámen s personálním obsazením jejich velitelství, přesto si počínal velice opatrně a umístil své obrněné jednotky na druhém břehu Sázavy v prostoru lomu.
A zde si dovolím použít přepis vysílání Českého rozhlasu z 23.8.2008:
„Další účastník druhé světové války plukovník Alois Olšan, který bojoval ve Svobodově armádě na východní frontě, velel 33. protitankové brigádě posádce v Lešanech na Sázavě. On odmítl vydat svou posádku okupantům, dokonce třem bateriím dal rozkaz k zaujetí palebných postavení s ostrým střelivem, nechal zavést granáty do palpostů a nenechal se přesvědčit ani svými nadřízenými, aby byl okupantům po vůli. Samozřejmě i tento člověk byl vyhozen z armády“.
Pamětníci dokonce uváděli, že sovětský velitel když zjistil, že proti němu při jednání stojí frontový voják, své chování velmi změnil a byl vstřícnější vzájemné dohodě, která celý incident bez možného boje a s tím spojeného krveprolití vyřešila.
Neústupný postoj tehdejšího velitele plk. Aloise Olšana nebyl v tehdejší pohnuté době ojedinělý, přesto je pro nás jistě historicky zajímavý svou bezprostřední blízkostí s možnou účastí našich obyvatel.
Za Týnecké patrioty Zdeněk Vondrák
Tak tu máme zase srpen a ten letošní je opravdu horký.
Naštěstí „jen“ teplotami, ale to je zřejmě pořád lepší než v roce 1968, kdy došlo k tzv. vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Z tohoto důvodu je dobře symbolický úvodní obrázek, kdy bílé pruhy na vojenské technice označovali pro případ boje invazní vojska a „vlnky“ na kamenném obrubníku jsou pozůstatky po přejezdu tanku.
Pro objektivní informovanost je nutné ovšem připomenout že nešlo jen o tzv. „rusáky“ (sovětské vojáky), jak v současné době převažuje veřejné mínění, ale o vojáky armád z více zemí.
Jak uvádí Ústav pro studium totalitních režimů, vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR) překročila ve 23.00hod v noci z 20 na 21. srpna čs. hranice.
Nejsilnější vojenské uskupení složené z divizí Severní skupiny sovětských vojsk v Polsku, 2. polské armády, 38. sovětské armády Příkarpatského vojenského okruhu, 11. gardové tankové armády Pobaltského vojenského okruhu (asi 12 divizí podporovaných jednotkami 4. a 9. letecké armády) postupovalo na Jablonec nad Nisou, Náchod, Hradec Králové, Olomouc, Ostravu a Žilinu.
V NDR bylo k invazi připraveno zhruba 9 divizí (sovětská 1. gardová tanková a 20. gardová motostřelecká armáda, východoněmecké 7. tanková a 11. motostřelecká divize a 12. pohraniční brigáda speciálně zřízená pro tuto operaci) podporovaných sovětskou 24. leteckou armádou, které měly postupovat na Prahu, Plzeň a podél jihozápadních hranic ČSSR. Jednotky Jižní skupiny sovětských vojsk posílené o zesílenou 8. maďarskou motostřeleckou divizi (celkem 6-7 divizí) s 36. sovětskou leteckou armádou a maďarskou leteckou jednotkou zahájily postup na Bratislavu a Břeclav. Z prostoru Užhorodu nastupovala část 38. armády doplněná bulharským 12. motostřeleckým plukem ve směru Košice-Banská Bystrica.
Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován na:
– 70 000 mužů a 1800 tanků z Polska,
– 35 000 vojáků a 1300 tanků z NDR,
– 40 000 vojáků a 1500 tanků z Maďarska,
spolu s nimi přešlo hranice na 20 000 mužů týlních oddílů, speciálních technických útvarů a policie, celkem se jednalo o 160 000 mužů a 4600 tanků.
I na Týnecku tato rušná doba samozřejmě neprošla nepovšimnuta.
Přímo v bezprostředním okolí Týnce byla dislokována sovětská vojska ve Václavicích a na strategickém místě u Netvořické křižovatky, kde byl postavený velký vojenský tábor.
Zda k tomu došlo z důvodu kasáren ČS. lidové armády v Benešově a Lešanech nebo blízkosti dvou na tehdejší dobu velkých a významných průmyslových továren JAWA a METAZ dnes už není známo. Mohlo také jít jen o obklíčení našeho hlavního města nebo součet všech možností.
Přesto se v této souvislosti dají najít i celkem zajímavé okolnosti jako je například to, že vojenské jednotky sovětské armády neobsadili fyzicky Lešanská kasárna. Zda k tomu neměli rozkazy nebo ustoupili před přímou bojovou konfrontací, která bezprostředně v těchto místech hrozila, se dnes už asi nedozvíme.
I v Týnci se také v těchto dnech našli lidé, kteří chtěli veřejně vyjádřit svůj názor na tyto události. Do akcí proti invazním vojskům se zapojila značná část tehdejší omladiny – pod hotelem, kde v minulosti stály kiosky, hořely pneumatiky, což projíždějící vojáky velmi znervózňovalo – psaly se nápisy na vozovku pod dnešním kulturním domem, pověsili se transparenty na ploty u Juklů v ruštině „Kontrarevolucia nět“, „Iditě damoj“ apod.
Dokonce bylo nad vojenskou kolonu na mostě vystřeleno ze signální pistole a rachejtle způsobila u vojáků zmatek, kulomety se ježily a mířily na všechny strany.
V budově výměníku v sídlišti jednu chvíli působila vysílačka Čs. rozhlasu (tento fakt je velice málo známý), která se stále operativně přesouvala, aby nedošlo k jejímu zaměření.
Jako kluk jsem vždy když jsem šel k řece pod železničním mostkem viděl nápis na tomto mostku „TO NENÍ SPRAVEDLNOST“ a přemýšlel o jakou spravedlnost se asi jedná. Tento nápis cca před 10 lety již definitivně zmizel, přesto si ho pamětníci stále vybavují. 
Více patrný je nápis na tarasu 
vedle domu U Heřmanů.
Zblízka jsou ještě rozeznatelná písmena nápisu SVOBODA – MÍR.
Další památka z této doby je také nápis, který je dnes nejvíce zřetelný. Nachází se na zdi domu č.p. 264 v Jílovské ulici a je celkem stručný, je na něm totiž jen příjmení tehdejšího generálního tajemníka KSČ Alexandera Dubčeka – DUBČEK.
Je z podivem, že tento nápis přečkal do naší doby všechna léta normalizace, kdy každá zmínka o srpnu 1968 byla striktně umlčovaná a vymazávaná a můžeme tak ještě dnes vidět autentické stopy tehdejší pohnuté doby.
Za Týnecké patrioty zavzpomínal Antonín Krch a Zdeněk Vondrák.
