Dnešní úvodní foto je medaile za hrdinství, kterou obdržel v roce 1997 pan generálmajor v.v. ing. Alois Olšan (21.6.1925 – 16.4.2005):
– Příslušník Svobodova Československého armádního sboru v Sovětském svazu a účastník bitvy u Sokolova
– Od roku 1945 náčelník štábu dělostřeleckého oddílu 3.dělostřeleckého pluku
– V roce 1974 z politických důvodů propuštěn z armády
– V roce 1990 plně rehabilitován
Držitel vyznamenání jako je ČS. medaile za chrabrost před nepřítelem, ČS. válečný kříž 1939 apod.
Mnoho z vás jistě napadne otázka, co má společného medaile za hrdinství, Alois Olšan a srpen 1968 na Týnecku. Je toho, jak ukáži níže, překvapivě víc než by se na první pohled zdálo.
V minulém článku k výročí 21. srpna 1968, se objevila kratičká zmínka o Lešanských kasárnách s poznámkou o možné vojenské konfrontaci v nich.
Nejde přitom jen o jejich blízkost Týnci, ale i o lidi tam tehdy pracující a sloužící, ať už to byli civilní zaměstnanci z Týnecka nebo důstojníci, kteří zde také bydleli.
V posádce Lešany bylo od podzimu 1950 dislokováno velitelství 33. protitankové brigády, vytvořené na základě původního velitelství 1. dělostřelecké brigády z Rokycan. Velitelství 33. protitankové brigády byly podřízeny 207. protitankový pluk (redislokovaný do Lešan ze Slaného), 208. protitankový pluk „Dukelský“ (redislokovaný do Lešan z Hradce Králové) a 209. protitankový pluk (redislokovaný do Lešan z Bučovic).
Brigáda podléhala Velitelství dělostřelectva MNO.
V květnu 1955 33. protitanková brigáda obdržela historický název „Bělocerkevská, Jaselská, Prešovská, Popradská“ a zároveň se uskutečnilo přečíslování a přejmenování jednotlivých pluků (207. na 4. „Jaselský“, 208. „Dukelského“ na 2. „Bělocerkevský“, 209. na 7. „Fatranský“).
Na podzim 1956 byla brigáda předána do složení vojsk 1. vojenského okruhu a v létě roku 1958 do kompletu nově vytvořené 4. armády.
Při reorganizaci v září 1961 došlo ke zrušení 7. „Fatranského“ protitankového pluku. Od roku 1963 byl počet pluků v brigádě opět zvýšen na tři, převedením 217. protitankového pluku od rušené 203. protitankové brigády a přemístěného do Lešan z Rokycan.
Na podzim 1967 proběhla vnitřní reorganizace brigády, v jejímž rámci zanikly 2. „Bělocerkevský“ a 4. „Jaselský“ protitankový pluk. Brigádu nadále tvořily 217. protitankový pluk a čtyři protitankové oddíly (2. „Bělocerkevský“, 4. „Jaselský“, 6. a 7. „Fatranský“). Protitanková brigáda pak zanikla v srpnu 1969.
Z těchto údajů je zřejmé, že v Lešanech byla umístěna celkem významná posádka protitankových zbraní a jako taková byla pro tanková vojska velmi nebezpečná.
I když jsou uváděné počty invazních tanků na tehdejší a vlastně i na dnešní dobu vysoké, musíme si uvědomit, že se jednalo o celkové počty obrněné techniky v celém tehdejším Československu a odhodlaná a vycvičená jednotka pod kvalitním vedením mohla způsobit jednotlivým oddílům tanků vysoké ztráty.
Důležitost toho si zřejmě uvědomovalo i spojené velení invazních vojsk.
Dnes již asi nezjistíme, zda vojenský velitel Sovětských jednotek měl příkaz kasárna obsadit nebo na ně „pouze“ dohlédnout. Nevíme ani, zda byl seznámen s personálním obsazením jejich velitelství, přesto si počínal velice opatrně a umístil své obrněné jednotky na druhém břehu Sázavy v prostoru lomu.
A zde si dovolím použít přepis vysílání Českého rozhlasu z 23.8.2008:
„Další účastník druhé světové války plukovník Alois Olšan, který bojoval ve Svobodově armádě na východní frontě, velel 33. protitankové brigádě posádce v Lešanech na Sázavě. On odmítl vydat svou posádku okupantům, dokonce třem bateriím dal rozkaz k zaujetí palebných postavení s ostrým střelivem, nechal zavést granáty do palpostů a nenechal se přesvědčit ani svými nadřízenými, aby byl okupantům po vůli. Samozřejmě i tento člověk byl vyhozen z armády“.
Pamětníci dokonce uváděli, že sovětský velitel když zjistil, že proti němu při jednání stojí frontový voják, své chování velmi změnil a byl vstřícnější vzájemné dohodě, která celý incident bez možného boje a s tím spojeného krveprolití vyřešila.
Neústupný postoj tehdejšího velitele plk. Aloise Olšana nebyl v tehdejší pohnuté době ojedinělý, přesto je pro nás jistě historicky zajímavý svou bezprostřední blízkostí s možnou účastí našich obyvatel.
Za Týnecké patrioty Zdeněk Vondrák