Legenda o Týneckém kocourovi

Pokud patříte mezi milovníky záhad, mysterií a legend a hlavně řeky Sázavy, tak vítejte ve městě, které není a nikdy nebylo bránou do Posázaví, ale je tu hezky.

Týnec nad Sázavou ………………… píše se rok 1318, země je rozdírána neustálými spory mezi vyšší a nižší šlechtou, kteří čas od času usedají ke společnému stolu a jsou donuceni řešit spory dohodou.
A to bylo i v případě zločinu vraždy na Zlenicích hradě. Všichni podezřelí: Jan ze Zlenic, vznešený pán Zdeslav ze Šternberka, Beneš z Konopiště, Ctibor z Kožlí a Zdislav z Mrače, se zde u nás na Týneckém hradě sešli u pana Oldřicha z Týnce a podrobili se zde Božímu soudu s černým kocourem, pod bedlivým dohledem královského popravčího Petra Ptáčka.
IMG_2684
Přítomní pánové byli zavedeni do temné hradní místnosti, ze které svítily jenom dvě velké zelené oči. Když se rozkoukali v šeru, poznali, že uprostřed místnosti, která byla hradní mučírnou, sedí na dřevěném špalku jehož účel si mohli domyslet,  veliký černý kocour.
Páni se pokřižovali a očekávali jakou zkoušku jim správce uloží. Konečně Oldřich z Týnce promluvil “Zavedl jsem vás sem na zkoušku, abych se přesvědčil, že jste mluvili pravdu a co by ještě mohlo posloužit k vypátrání zlenického vraha. Černý kocour, kterého zde vidíte má kouzelnou moc. Kdo se ho dotkne a nemluví přitom pravdu, zůstane mu na ruce černé znamení.”
Poté všichni z mučírny odešli a jednotlivě přicházeli pohladit kocoura. Když všichni vykonali tento tajemný akt, nechal pan Oldřich z Týnce zapálit louče a rázně zavelel “Ukažte mi všichni ruce!” Páni uposlechli a ruce ukázali. Měli ruce černé, jen jeden měl ruce čisté – byl to zlenický vrah. Popravčí se usmál a přece na tom není nic kouzelného, kocour byl zaprášen sazemi a kdo měl zlé svědomí, bál se kocoura pohladit a ruce mu zůstaly čisté. To je celý ten zázrak.
Mnoho let usiluji o to, aby na hradním  nádvoří u muzea  byla instalována bronzová socha Černého kocoura na kamenném podkladu. Chtěl jsem, aby se tato legenda uvedla ve známost, byla po boku Blanických rytířů, Františkolázeňského Amorka a pokud bychom chtěli být evropští, tak třeba jako Malá mořská víla v Kodani či bruselský čurající chlapeček a další. Zatím k tomu není ochota a duch Černého kocoura tak dál bloudí sklepením týneckého hradu a čeká a čeká a čeká….
Příště představím další týneckou legendu – legendu o Jeptišce a pak někdy legendu o vílách a pokladu na hradě Zbořený Kostelec.
Antonín Krch

Poznámka:
Trochu jsem váhal, kam tenhle příspěvek zařadit, zda do historie nebo Týneckého dění. Myslím si, že do historie patří spíše fakta. Tahle legenda tak určitě patří do Týneckého dění. Máme krásné město a proč vymýšlet něco nového, když můžeme využít vlastní historii, staré legendy i lidové povídačky.
Z tohoto pohledu si osobně velmi vážím každého, který zcela nezištně propaguje vlastní město a jsem hrdý na to, že sám můžu touhle cestou pomáhat.

pZ