mestotynec.eu

Příběh bronzových desek

K historii mostu T.G.Masaryka se vážou i další historky, které zaznamenávají Týnečtí patrioti.
Jedna z nich je významná a týká se pohnuté historie bronzových mostních desek. Původní most byl užší než stávající, byl betonový včetně masivního zábradlí a na obou stranách byly umístěny dvě bronzové desky, které tento most charakterizovaly.
Stav klidu skončil po Únoru 1948, kdy bylo přikázáno desky sejmout a ve slévárnách Metazu roztavit.
Sejmuté desky připravené na tavbu ovšem záhadně zmizely.
Vedoucí funkcionáři z továren Metaz a Jawy leta bezvýsledně pátrali a tvrdě vyhrožovali na stranických schůzích postihem pro případné pachatele krádeže.
A protože ještě několik  staříků je mezi námi, z morálního hlediska je nechám bezejmenné.
Uběhlo přes dvě desetiletí a desky se kuriózně objevily. Při návštěvě mého příbuzného (opět bez jména) na jeho parcele v Kozlovicích, jsem zcela náhodně objevil pod senem moped Jawetta – dodnes na něm jezdím a pod spodním trámem, v slepičím trusu dvě podivné desky. Byly to ony ztracené bronzové desky z mostu T.G.M. A tehdy jsem slyšel zajímavé vyznání od tohoto člověka, který byl významný komunistický funkcionář na okrese, ale přesto v duchu vyznával masarykovské ideály. Nemohl se vnitřně smířit s tím, aby byly desky roztaveny a tak je u sebe ukryl.
Dne 30.srpna 1973 jsem je odvezl s varováním, že se vystavuji postihu, pokud je u mě objeví. Do roku 1989 jsem je ukrýval pod uhlím. Přišla Sametová revoluce a revoluční kvas dorazil i do Týnce. Vzniklo zde Občanské fórum a jejich vedení prověřovalo i možnosti obnovy a opětovné instalace zcela nových desek. Na další večerní jednání OF jsem na kárce obě desky do tehdejšího KD Metaz dovezl a předal.
Následně byl u mostu zhotoven zděný podstavec a desky na něj umístěny:

A na závěr ještě zajímavá maličkost – když na most vjížděla před 70ti lety sovětská armáda, kde jí vítaly davy týneckých občanů, tak nepřijela na tancích T34, jak nám bylo leta namlouváno, ale na amerických tancích Sherman.
Tak toto je další střípek v historii našeho slavného mostu, který by si jistě zasloužit, aby se nějakým grafickým způsobem objevil v týneckém logu.

Za Týnecké patrioty Antonín Krch

Za sebe si opět dovolím malou poznámku.
Desky „přežily“ okupaci cizími vojsky za II. světové války, ale málem se „nedožili“ dneška kvůli našim vlastním lidem. Jsem proto rád, že v každé době se stále najdou odvážní lidé a tímto jim alespoň dodatečně děkuji za zachování památek naší Týnecké historie.
Zdeněk Vondrák – Týnečtí patrioti

 

Jak jistě víte, tak se Týnecko neskládá jen z města Týnce, ale i z jeho dalších a ne zrovna nepodstatných částí.
Co by byl Týnec bez okolních obcí, vždyť některé okolní vesnice byli v minulosti dokonce důležitější a Týnec pod některé z nich v minulosti správně spadal a byl jim tak podřízen.
Když jsem po okolních obcích hledal zajímavé informace, tak mě jako první zaujali Krusičany a to z několika důvodů.

Zjistil jsem totiž, že i v Krusičanech se našli obyvatelé – patrioti, kteří chtěli svojí vesnici zviditelnit a něco pro ní bezplatně dělat. Na internetu je možné pod adresou:
http://krusicany.webnode.cz najít zprávy z této vesnice, fotogalerii i zajímavosti.

V tomto případě bude určitě zajímavé navázat bližší spolupráci a umožnit tak prezentaci naší městské části přímo od obyvatel tam žijících. Myslím, že i tady můžeme Krusičany představit a seznámit lidi s jejich historií a s jednou docela zajímavou teorií. Pro základní přestavení si dovolím použít citaci:
Krusičany
Patří k nejstarším místům Týnecka. Původní název „Cruszbithsaz“ může mít svůj původ v římském výrazu Cruss – kříž, křižovatka. Vesnice ležela na křižovatce cest Keltů a Slovanů. U nedalekých Hrusic byl nalezen hrob s ostatky keltského bojovníka (opět ti Kelti). V letech 1655 – 1660 pracovala u Hrusic, jako ojedinělé průmyslové zařízení v širokém kraji, vysoká pec a hamr na výrobu a zpracování železa z rudy těžené na nedalekém Chlumu a Neštětické hoře. V r. 1943 byla obec zařazena do vojenského cvičiště jednotek SS a část obyvatel vystěhována.
zdroj:mestotynec

Tolik nám řeknou oficiální zdroje. Já si ale zde dovolím s oficiálním názorem polemizovat.
V 70tých letech minulého století se prováděl archeologický průzkum Týneckého hradu, který vedl profesor Antonín Hejna.
Tento pán byl podle pamětníků velmi přátelské povahy a zalíbil se mu Týnec s jeho historií o kterou se živě zajímal.
Při posezení v hospůdce s místními spolupracovníky a obyvateli se také v rozhovorech zmínil o Krusičanech.
U nich ho zaujalo jejich celkem zvláštní jméno a zcela nečekaně ho spojil s místem nazývaným Na Srbíně.
Že nevíte kde to je?
Pamětníci si určitě vzpomenou a pro nás ostatní napovím, že se tak říkalo místům kde je dnes chata Týneckých rybářů na cestě z Týnce do Krusičan. V souvislosti s názvem Srbín a Krusičany totiž vyslovil zajímavou hypotézu o původu těchto názvů. Spojil totiž tyto dva názvy dohromady domněnkou, že se nejedná o připomínku římského výrazu křižovatka, ale o památku na stěhování národů a v tomto případě Hornolužických Srbů.
Zajímavé a nečekané že?
Název Srbín je pak z tohoto pohledu celkem pochopitelný a i pro název Krusičany měl pan profesor vysvětlení. Podle něj se mohlo jednat o obyvatele Hornolužické oblasti z okolí městečka Krauschwitz, které mohl z jejich domovů vyhnat například zesilující tlak okolních germánských kmenů.

Já osobně budu rád, když se povedou najít i další zajímavosti a nejen o Krusičanech, ale i ostatních městských částech.

Na závěr si dovolím za sebe malou úsměvnou poznámku, co myslíte, jsou Krusičanští potomci více keltů nebo srbů?

Zdeněk Vondrák – Týnečtí patrioti

 

„Německý most“ II.část

Jak jsem slíbil, tak se v této části vracím k předchozímu příspěvku k tvz. Německému mostu.
Strávil jsem příjemné sobotní dopoledne u Štěpánů, kteří žijí u Janovického potoka. Zatímco jsem ochutnával velikonočního beránka od usměvavé paní Štěpánové, poslouchal jsem vyprávění jejího manžela o rodinné a s ní spojené týnecké historii.
Mimo jiné jsem se dozvěděl, že rodina Štěpánova je vlastně pamětníky obou posledních světových válek.
Otec pana Štěpána se jako Československý legionář vrátil po dlouhé cestě našich legií z Ruska přes Vladivostok zpět do tehdejšího Československa v roce 1920.
V této souvislosti jsem si mohl jen opět postesknout k absenci jakýchkoli vzpomínkových akcí v loňském roce k 100 letému ukončení 1. Velké války a ještě když jsme mohli k této události získat osobní svědectví a dokumentaci našich vlastních spoluobčanů – pamětníků.
Náš rozhovor se samozřejmě také dotknul již zmiňovaného mostu. Pan Štěpán osobně vídal stavbyvedoucí firmy Billik , Schicho a spol., která celou stavbu prováděla. Tato stavební společnost byla tehdejší okupační správou prověřená a prováděla i jiné stavební práce např. na letišti v Nesvačilech a spravovala i Sonderlager v Bystřici.
A zde musím zdůraznit tu podstatnou informaci o samotném mostu kterou jsem se dozvěděl. Sám jsem jako kluk slýchal, že přes tenhle most měla vést dálnice, ale podle všeho je tato informace zcela nepravdivá…
Je možné, že silnice měla vést směrem k Praze, ale zřejmě ze zcela jiného důvodu. Týnec se nacházel na samotné hranici výcvikového a zkušebního prostoru Waffen SS. Tyto jednotky potřebovali k rychlému, spolehlivému a skrytému přesunu kvalitní silnice nejen pro pěší, ale i pro těžkou vojenskou techniku a tak bylo rozhodnuto o stavbě silnice přes tento prostor. Je možné, že se se stavbou v našem okolí začalo z důvodu blízkosti železnice a kvalitnímu mostu (most T.G.M.) přes který se mohla do vojenského prostoru dopravovat i těžká technika jako tanky apod.
Přípravné práce začali v roce 1943, kdy se vytyčila trasa od Hájovny na Tarance přes Kozlovice, Chářovice a dál pokračovala přes Poděluské kopce k Brejlovu.
U Kozlovic došlo asi jen k vytyčení trasy a drobným pozemním úpravám, kdy pak největší stavební práce byly provedeny v okolí Chářovic viz. předchozí část. Nad Podělusy pak došlo k vykácení stromů v připravované trase silnice.
Na stavbě se také podílel lom v Požárech, odkud se dovážel kámen na základy mostu.
Stavbu se díky vývoji na bojišti nepovedlo dokončit a po přerušení firma která ji zajišťovala byla převedena do Nesvačil, kde se měla podílet na blíže nespecifikovaných stavebních pracích. Zde se můžou milovníci záhad a mystérií zamyslet nad tím, co v Nesvačilech a jejich okolí stavěla, šlo jen o nějaké obranné objekty nebo třeba o na tam tradovaných skrýších pro zvláštní věci a zařízení?

Závěrem musím ale zopakovat, že legendy o stavbě dálnice se nezakládali na pravdě a život ve své rozmanitosti je někdy vlastně zcela logický a jednoduchý.

Zdeněk Vondrák – Týnečtí patrioti